HISTORKA ZE ŽIVOTA

Na tenhle tudong jsem se těšil a zároveň se bál. To už sama o sobě byla chyba, protože mnich by neměl nechat mysl bloudit tak daleko v touhách po něčem příjemném, ani v temnotách strachu. Jenže já se těšil na romantiku, kdy budu spolu s ostatními mnichy putovat Thajskem, spát na hřbitovech a v zahradách, nesmět pod střechu, jíst jen jedno jídlo denně. Na tohle jsem se těšil. Tudong, tradiční mnišská pouť bez cíle, jít a mít jen směr, všechno dělat s maximální pozorností a všímavostí. Způsob, jak prověřit, kam až prosákla meditační praxe, a donutit mnichy vystrčit nosy z relativního pohodlí kláštera a vystavit se počasí, únavě, slunci a jedovatým zvířatům všeho druhu.

Loňský tudong někdo jako já nepřežil. Jmenoval se Joshua a zabil ho hadí jed. A toho jsem se bál a nad Joshuovým hrobem ve skalách nad klášterem uvažoval, co tu vlastně dělám. „Jestli tu máš umřít, tak se to stane,“ uklidnila mě jedna z mnišek. A pak jsme vyrazili, dlouhý had mnichů v hnědých róbách. Přešli jsme dálnici, za klášterem urazili pár stovek metrů a pak zazněl pokyn, abychom rozbili tábor. Na hluboce rozorané mangovníkové plantáži mezi dálnicí a továrnou na výrobu umělého hnojiva. Mravenci, hadi, pavouci. Opat Lungpo Charoen onemocněl, nikam dál by nedošel a absolvovat měsíční tudong bez něj by odporovalo tradici zdejšího kláštera.

Po dvou týdnech jsme stále ještě tábořili na poli pod mangovníky. Šel jsem za Lungpo Charoenem do stanu, kde uděloval audience, jezdili za ním lidé z celého Thajska. V hlavě jsem měl zmatek. Byl jsem trochu zklamaný a nejistý, trochu jsem se bál, trochu nudil, trochu se mi stýskalo po lidech doma – ostatně podobně jako venku v obvyklém životě. Nemusel jsem se ho ani na nic ptát. „Tohle je trochu jiný tudong,“ řekl. „Je nás tu hodně, na malém prostoru, musíme být ohleduplní a trpěliví. Ale… Je to na tobě. Když se rozhodneš prožít to celé ve vleku emocí, je to tvoje volba. Jestli ne, je to taky tvoje tvoje volba. Je to celé na tobě.“ Poděkoval jsem a šel si znovu sednout na zkřížené nohy. Zdálo se mi těžké přijmout tolik zodpovědnosti za všechno, co se mi odehrává v hlavě. Ale v tu chvíli mi ale znovu došlo, že je to jediná možnost. Takže jsem zavřel oči, nadechl se, vnímal, jak bránice stoupá, dosahuje vrcholu, na krátký okamžik se zastavuje a zase klesá – a byl jsem zase doma.