HISTORKA ZE ŽIVOTA

Býval jsem poměrně plachý člověk. Nepral jsem se, mluvil zastřeným hlasem, a když jsem přišel do místnosti plné lidí, opatrně jsem otevřel dveře a našel si místo někde u zdi. Na lidi jsem se spíš usmíval, protože jsem zjistil, že mě pak nechají na pokoji. Na toho kluka jsem se ale neusmíval. Jel jsem tramvají vymrzlou zimní Prahou a tenhle týpek o málo mladší než já otevíral okno nad starým pánem, kterému to bylo zjevně nepříjemné. Děda asi dvakrát nebo třikrát namáhavě vstal, aby proud ledového vzduchu nad svou hlavou zavřel, ale kluka to zrovna začalo bavit a jeho partu taky. Vždycky jsem měl hrůzu z konfliktů a přesily, ale tentokrát se něco stalo.

Uvnitř mě se probudil kdosi, koho jsem neznal a komu konflikty nijak zvlášť nevadí. A ten někdo ovládl moje tělo. Skočil po klukovi, chytil ho za límec a zblízka mu přímo do tváře mnohem hlubším hlasem, než mám, zavrčel: „Uděláš to ještě jednou – a zabiju tě.“ Samozřejmě bych ho nezabil, ale vyzařoval ze mě takový druh energie, že kluk s celou partou na příští stanici radši vystoupili. Minutu poté jsem už nechápal, kde se tenhle chlap ve mně vzal. Vzpomněl jsem si na něj o mnoho let později na semináři individuální systemiky Veety Wittemannové a zjistil, že tam pořád je a jen čeká na příležitost vrátit se do života – ne zrovna proto, aby někomu vyhrožoval, ale aby mi do života vnesl trochu dospělosti, hranic, síly a a schopnosti převádět myšlenky a slova v činy. A taky jsem zjistil, že tam není sám.